Předseda hnutí ANO Andrej Babiš v rozhovoru pro Deník po výhře ve volbách do Poslanecké sněmovny hovořil mj. o Paktu o migraci a azylu – tzv. migračním paktu. Tato analýza se věnuje faktickým výrokům o tom, zdali jej Polsko odmítlo, od kdy má být pakt zaveden a o azylových řízeních.
Andrej Babiš (ANO): „Kateřina PERKNEROVÁ: „Princip, který státy EU přijaly, je přesně to, po čem vy jste volal. To znamená zadržování migrantů před vstupem do Evropy.“ Andrej BABIŠ: „V místech, jako je Tunis. Přesně tak. Ale ne na evropské půdě, což je v paktu napsáno. Azylové řízení má probíhat v centrech na vnějších hranicích EU.“
PRAVDA
Podle evropského Paktu o migraci a azylu probíhají řízení o azylu mj. na vnějších hranicích, tedy na území EU. Andrej Babiš opakovaně volal po tom, aby se azylová řízení konala mimo členské státy EU, a tento požadavek se nachází i v publikaci zveřejněné před sněmovními volbami.
Předseda hnutí ANO Andrej Babiš v rozhovoru pro Deník mj. mluvil o tom, že by jako premiér odmítl migrační pakt. Kateřina Perknerová na to uvádí, že migrační pakt zavádí právě ta opatření, po kterých prý Andrej Babiš sám volal, tzn. azylové řízení na vnějších hranicích EU. Babiš ve své odpovědi tvrdí, že volal po azylových řízeních zcela mimo EU, např. v Tunisu, a nikoli na evropské půdě, tedy ani na vnějších hranicích.
Migrační pakt
Migrační pakt neboli Pakt o migraci a azylu nahrazuje dosavadní tzv. dublinský systém, ve kterém hlavní odpovědnost za zpracování žádostí o azyl nesou státy, do kterých žadatelé při cestě do EU vstoupili. Klade si za cíl sjednotit postupy, urychlit řízení migrace a spravedlivěji rozložit odpovědnost za přijetí uprchlíků mezi státy. Jednou z novinek je povinná, ale flexibilní solidarita: Evropská komise každý rok navrhne a Rada schválí roční rezervoár solidarity s nejméně 30 000 relokacemi a alespoň 600 miliony eur ve formě finančních příspěvků. Státy si formu zapojení volí – mohou uprchlíky přijmout, zaplatit finanční ekvivalent (zhruba 20 000 eur za každou relokaci), nebo přispět jinou podporou (např. personálem nebo vybavením).
Azylové řízení podle migračního paktu
Když žadatel o ochranu dorazí na vnější hranici EU, bude podle paktu muset nejprve projít prověřováním, které určí, jaký typ azylového řízení na něj EU uplatní. Proces kontroly zahrnuje zjištění nebo ověření totožnosti, zdravotní prohlídku a posouzení zranitelnosti, dále pak bezpečnostní kontrolu včetně sejmutí otisků prstů. Výsledky prověřování mají být následně zadány do společné databáze Eurodac a stanou se základem pro azylový proces.
Pokud žadatelé o azyl projdou úspěšně prověřovacím procesem, mohou postoupit k jednomu ze dvou azylových řízení. Prvním je běžné řízení, při kterém se do šesti měsíců posuzují důvody pro udělení azylu. Druhým typem řízení je tzv. povinné řízení na hranicích. To se vztahuje na osoby, u kterých je na základě prověřování nízká pravděpodobnost přijetí žádosti, dále na osoby, které uvádějí orgány EU v omyl nebo představují bezpečnostní riziko.
Žadatelé v tomto řízení nemají povolení ke vstupu na území členského státu, ve kterém žádají o azyl. Musí zůstat ve zvláštním hraničním ubytovacím zařízení a být k dispozici pro posouzení. Proces by měl proběhnout v blízkosti hranic a měl by být dokončen do tří měsíců, a to včetně odvolání. Pokud není žadateli azyl přiznán, následuje jeho navrácení do země původu v rámci zvláštního návratového postupu. Daná osoba musí být do tří měsíců vyhoštěna z EU.
Extrateritoriální zpracování žádostí o azyl
Migrační pakt ani jiná ustanovení unijního práva nepočítají se zpracováním žádostí o azyl mimo území EU (.pdf, str. 4). Proti možnému extrateritoriálnímu zpracování rozhodnutí o azylu se vyslovil (.pdf, str. 4–5) Evropský soud pro lidská práva (.pdf, str. 3) i Soudní dvůr Evropské unie. Myšlenku „tranzitních center“ ve třetích zemích, o které mluví Andrej Babiš, v průběhu let navrhovalo např. Dánsko nebo Německo.
Hnutí ANO a azylová řízení
Andrej Babiš v roce 2018 uvedl, že by lidé, kteří prchají před konfliktem nebo pronásledováním, měli mít možnost žádat o azyl mimo Evropu. Ve stejném roce EU plánovala, že budou zavedena migrační střediska v severní Africe, kde by se před vstupem do EU oddělovali lidé s nárokem na azyl od ostatních migrantů.
Obdobný návrh hnutí ANO ve svých předvolebních programech nemělo (.pdf). Např. ve svém programu do Evropských voleb v roce 2019 pouze psalo, že bude usilovat o zřízení přijímacích center na vnější hranici EU (.pdf, str. 5), nikoli mimo Unii. Program hnutí ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025 pak mluvil o odmítnutí migračního paktu a přijetí nového migračního zákona o migraci a azylu (.pdf, str. 14). Andrej Babiš svůj záměr odmítnout migrační pakt potvrdil po sněmovních volbách na tiskové konferenci a na facebookovém profilu hnutí ANO.
V letošní předvolební publikaci, která je souborem Babišových komentářů, předseda hnutí ANO zmínil, že „o azylových centrech a řešení migrace mimo Evropu mluvil už v roce 2015“ (.pdf, str. 51). Dále se v dokumentu nachází komentář z července 2023, ve kterém Babiš psal o tom, že „azylová řízení musíme podle vzoru Austrálie provádět mimo území EU“ (.pdf, str. 162). Přestože tedy tento požadavek není uveden v předvolebních programech hnutí ANO, ve své knize Andrej Babiš skutečně volal po řešení, které se od migračního paktu odlišuje.
Závěr
Podle evropského Paktu o migraci a azylu mají azylová řízení probíhat na území Evropské unie i v případech povinného řízení na hranicích. Se zpracováním azylových žádostí na území třetích zemí pakt nepočítá. Představitelé hnutí ANO mluvili o odmítnutí migračního paktu, Andrej Babiš o nutnosti konání azylových řízení mimo státy EU mluví dlouhodobě a tento požadavek se objevil i v publikaci pro letošní sněmovní volby. Babišův postoj se tak od migračního paktu skutečně odlišuje, a jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.
Andrej Babiš (ANO): „Polsko ho (migrační pakt, pozn. Demagog.cz) odmítlo.“
PRAVDA
Polsko hlasovalo proti migračnímu paktu. Návrh byl i přesto schválen, Polsko nicméně avizovalo, že se některými jeho pravidly řídit nebude.
Andrej Babiš (ANO) odpovídá na otázku, jakým způsobem hnutí ANO plánuje obejít či nenaplňovat pravidla nastavená tzv. migračním paktem. Hnutí totiž odmítnutí paktu uvádělo jako jednu ze svých priorit před volbami do Poslanecké sněmovny v říjnu 2025 (.pdf, str. 14). Andrej Babiš odpovídá, že tak plánuje učinit po vzoru Polska, které pakt podle jeho slov odmítlo.
Migrační pakt
Nový pakt o migraci a azylu nahrazuje dosavadní tzv. Dublinský systém a klade si za cíl sjednotit postupy, urychlit řízení a spravedlivěji rozložit odpovědnost mezi státy. Klíčovou novinkou je povinná, ale flexibilní solidarita: každý rok Komise navrhne a Rada schválí roční rezervoár solidarity s nejméně 30 000 relokacemi a alespoň 600 miliony EUR ve formě finančních příspěvků. Státy si však volí formu zapojení – přijetí osob, finanční ekvivalent (zhruba 20 000 € za každého nepřijatého) nebo jinou operativní podporu (personál, vybavení, podpora návratů). Tento princip tak nahradí předchozí systém, ve kterém hlavní odpovědnost za zpracování žádostí o azyl nesou státy, do kterých žadatelé při cestě do EU vstoupili.
Postoj Polska při schvalování
Polsko už v červnu 2022 nepřistoupilo k „deklaraci solidarity“ (.pdf), která tvořila předstupeň jejího pozdějšího nastavení. První důležité hlasování následovalo 8. června 2023, kdy ministři vnitra v Radě EU schválili klíčové části paktu kvalifikovanou většinou. Pro hlasovalo 21 států, proti byly pouze Polsko a Maďarsko. Na schvalování se podílel i Evropský parlament, který 10. dubna 2024 na svém plenárním zasedání schválil deset právních předpisů, z nichž se pak skládá.
Finální přijetí paktu proběhlo 14. května 2024, kdy jej Rada schválila po úsecích opět kvalifikovanou většinou. Polsko a Maďarsko hlasovaly jako jediné země u všech projednávaných aktů proti. Schválená legislativa by měla nabýt účinnosti v červnu 2026.
V oblasti azylu a migrace je návrh přijat, pokud ho podpoří kvalifikovaná většina, tedy nejméně 55 % států (15 z 27) zastupujících alespoň 65 % obyvatel EU. Zároveň není možné použít právo veta. Schvalování se tak liší od některých jiných oblastí, např. společné zahraniční a bezpečnostní politiky či otázky členství, při kterých se vyžaduje jednomyslné hlasování.
Závaznost paktu
Protože většina paktů má formu nařízení, členský stát nemůže jednostranně odmítnout jejich uplatňování, aniž by porušoval unijní právo. Většina přijaté legislativy je tak přímo závazná pro všechny členské státy včetně Polska i Maďarska, ačkoliv tyto státy hlasovaly v jednotlivých otázkách proti.
Komise už v březnu 2025 upozornila, že pakt je závazný pro všechny členy, a že pokud by některý stát jeho provádění zdržoval nebo podrýval, podnikne nezbytné kroky. Může tak zahájit tzv. infringement neboli řízení o nesplnění povinnosti, které může vyústit v žalobu k Soudnímu dvoru EU a finanční sankci. Některé požadavky paktu už také byly částečně zavedeny do českých zákonů.
Postoj polských politiků
Odmítavý postoj k paktu důrazně prosazovalo vedení strany Právo a Spravedlnost (PiS). V říjnu 2023 vláda PiS uspořádala spolu s volbami referendum o migraci s otázkou na přijímání „tisíců nelegálních migrantů na základě relokačního mechanismu EU“. Více než 97 % hlasovalo proti, účast však nebyla dostatečná a referendum bylo neplatné (.pdf, str. 3). Předchozí prezident Andrzej Duda zdůrazňoval, že nesouhlasí s relokací migrantů již od migrační krize. Krátce před volbami vystoupil s premiérem Morawieckým a označil pakt za diktát „bruselských elit“.
Současný premiér Donald Tusk (ve funkci od prosince 2023) tvrdí, že Polsko nebude pakt implementovat, pokud by znamenal nucené přijímání migrantů. Také se snaží o vyjednání úlev v rámci pravidel EU. Nový prezident Karol Nawrocki v říjnu 2025 zaslal předsedkyni Komise dopis, ve kterém píše, že Polsko případné relokace odmítne.
Polsko svou pozici zdůvodňuje tím, že nese mimořádnou migrační zátěž. Už od začátku války poskytuje dočasnou ochranu zhruba milionu osob z Ukrajiny – patří k nejzatíženějším státům EU. Zároveň od roku 2021 čelí tlaku na jeho vnější hranici s Běloruskem, kde dochází k organizovanému navádění migrantů k nelegálním vstupům (.pdf). Pakt nicméně umožňuje mimořádnou migrační zátěž dočasně zohlednit při plnění solidarity. Komise každoročně vyhodnotí situaci a dotčené zemi může snížit povinný příspěvek solidarity nebo zemi zařadit mezi její příjemce.
Závěr
Polsko při přijímání paktu hlasovalo proti a jeho představitelé odmítají povinné relokace. Pakt byl však schválen v Evropském parlamentu i Radě a většina legislativy byla přijata jako nařízení EU, a je tak závazná pro všechny členské země včetně Polska. Neuplatňování přijaté legislativy by znamenalo porušení unijního práva, které může Evropská komise žalovat, a může tak potencionálně docílit finanční sankce pro danou zemi. Polsko nicméně avizovalo, že se podmínkami paktu nebude řídit, pokud zůstanou v původně schválené podobě. Výrok Andreje Babiše proto hodnotíme jako pravdivý.
Andrej Babiš (ANO): „Už příští červen to (migrační pakt, pozn. Demagog.cz) má být zavedeno.“
PRAVDA
Nový migrační pakt nabyde až na výjimky účinnosti 12. června 2026.
Migrační pakt
Migrační pakt neboli Pakt o migraci a azylu nahrazuje dosavadní tzv. dublinský systém, ve kterém hlavní odpovědnost za zpracování žádostí o azyl nesou státy, do kterých žadatelé při cestě do EU vstoupili. Klade si za cíl sjednotit postupy, urychlit řízení migrace a spravedlivěji rozložit odpovědnost za přijetí uprchlíků mezi státy. Jednou z novinek je povinná, ale flexibilní solidarita: Evropská komise každý rok navrhne a Rada schválí roční rezervoár solidarity s nejméně 30 000 relokacemi a alespoň 600 miliony eur ve formě finančních příspěvků. Státy si formu zapojení volí – mohou uprchlíky přijmout, zaplatit finanční ekvivalent (zhruba 20 000 eur za každou relokaci), nebo přispět jinou podporou (např. personálem nebo vybavením).
Historie přijetí
Evropská komise pakt o azylu a migraci formálně představila v roce 2020. Ministři vnitra v Radě EU následně v červnu 2023 schválili části paktu kvalifikovanou většinou. Pro hlasovalo 21 států, proti byly pouze Polsko a Maďarsko. Na schvalování se podílel i Evropský parlament, který v dubnu 2024 na svém plenárním zasedání schválil deset právních předpisů, které pakt představují.
Finální přijetí paktu proběhlo v květnu 2024, kdy jej Rada schválila po úsecích opět kvalifikovanou většinou. Polsko a Maďarsko hlasovaly jako jediné země u všech projednávaných aktů proti. Po schválení byly předpisy paktu publikovány v Úředním věstníku EU a pakt vstoupil v platnost 11. června 2024. Schválená legislativa by měla nabýt účinnosti v červnu 2026.
Účinnost předpisů
Komise v červnu 2024 přijala společný prováděcí plán, který pro EU i členské státy stanovil milníky při zavádění právních předpisů paktu, aby mohl být uplatňován od poloviny roku 2026. Členské státy měly do prosince 2024 dodat své národní prováděcí plány. Česká republika již částečně zavedla požadavky paktu do svých zákonů.
Většina paktu nabyde účinnosti 12. června 2026. Výjimkou je krizové nařízení, které bude účinné až od 1. července 2026. Už od 11. června 2024 navíc platí povinnost Komise vydávat zprávu o azylu a migraci. Část paktu přejatá do českých zákonů bude rovněž účinná od 12. června 2026.
Závěr
Většina opatření migračního paktu nabyde účinnosti 12. června 2026. Jednou z výjimek je krizové nařízení, které bude účinné až od 1. července 2026. Výrok Andreje Babiše hodnotíme jako pravdivý.
