Ministr zahraničních věcí Petr Macinka (Motoristé) v debatě kritizoval cestu předsedy senátu Miloše Vystrčila (ODS) na Tchaj-wan. Tvrdil, že tato cesta není neutrální a že vyjadřuje nespokojenost se současným stavem česko-čínských vztahů, které jsou podle něj téměř nulové. V tomto kontextu mluvil o tom, že kroky českých politiků vůči Tchaj-wanu nesmí být vykládány jako uznání jeho nezávislosti. K tomu poté dodal, že česká vláda nezávislost Tchaj-wanu uznávat nebude, stejně jako ji podle něj neuznaly žádné evropské státy.
Uznání nezávislosti státu
Pravidla pro uznání státu se nenachází v Chartě OSN (.pdf) ani v jiné univerzální mezinárodní smlouvě (.pdf, str. 17; .pdf, str. 10). Tématu se sice věnuje Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států z roku 1933, tu ovšem podepsaly jen některé země Severní a Jižní Ameriky (.pdf, str. 21, 25–29). Úmluva např. zmiňuje (str. 25), že stát jako subjekt mezinárodního práva musí splňovat čtyři podmínky, mezi které patří i „schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy“. Uznání nezávislosti jinými zeměmi podle úmluvy kritériem státnosti není (.pdf, str. 25). Ústav mezinárodních vztahů upozorňuje, že jsou státnost i uznání nezávislosti považovány za mimoprávní (v právu nedefinované) termíny.
Uznání nezávislosti Tchaj-wanu ve světě a Evropě
Současná Čínská lidová republika (ČLR) v rámci tzv. politiky jedné Číny považuje Tchaj-wan – formálně nazývaný Čínská republika – za nedílnou součást svého území a neuznává jeho místní vládu. Samotná Čínská republika vznikla v roce 1912 v Nankingu, tedy v pevninské části dnešní Číny, a bývalé Československo ji jako nezávislý stát uznalo v roce 1919. Diplomatické styky s ní mělo od roku 1930. V roce 1949, kdy vláda Čínské republiky utekla na ostrov Tchaj-wan, s ní Československo diplomatické styky ukončilo a uznalo naopak tehdy nově vyhlášenou ČLR.
Ministerstvo zahraničí ve svém oficiálním materiálu uvádí, že Česko s Tchaj-wanem nemá navázané diplomatické styky a neuznává ho jako samostatný stát (.pdf, str. 1). Ve stejném dokumentu se zároveň píše, že Praha s Tchaj-wanem jako demokratickým partnerem již tři desetiletí rozvíjí vztahy v několika oblastech, avšak vše probíhá v rámci politiky jedné Číny (.pdf, str. 2).
Podle webu tchaj-wanského ministerstva zahraničí měl Tchaj-wan v době vysílání námi ověřované diskuze navázané diplomatické styky se 12 státy na světě, které jej uznávají jako nezávislý stát. Jedná se např. o Paraguay, Guatemalu, Belize a menší státy ležící v Karibiku a Pacifiku. V Africe je jediným státem uznávajícím Tchaj-wan Svazijsko a v Evropě jde o Vatikán.
Také článek ČTK z června 2023 uvádí, že Tchaj-wan nemá formální diplomatické vztahy s žádným evropským státem mimo Vatikán. Vatikánsko-tchajwanský vztah je založený především na jeho dlouhém trvání od roku 1942 a faktu, že Vatikán má na ostrově svou nunciaturu (obdoba velvyslanectví) pro Čínu. Vatikán v roce 2018 navázal vztahy také s pevninskou Čínou, kdy oba státy podepsaly dohodu o společném jmenování biskupů. Tato dohoda byla následně dvakrát prodloužena o dva roky a v roce 2024 o další čtyři roky.
Jak jsme výrok ověřili?
Česká republika ani většina ostatních evropských států oficiálně neuznává nezávislost Tchaj-wanu, existuje ale jedna výjimka v podobě Vatikánu. Ten s Tchaj-wanem udržuje diplomatické vztahy od roku 1942. Výrok Petra Macinky proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.
