Nik Hynek a Michal Šenk
Shrnutí
Text se zabývá tím, jak by se Ukrajina měla vyrovnat se spornými kapitolami své minulosti, aby posílila důvěryhodnost jako evropská demokracie. Autoři identifikují tři klíčové problémy: masakry Poláků na Volyni, historii a současné vnímání Azovské brigády a glorifikaci kolaborujících nacionalistických symbolů, zejména Stepana Bandery. Argumentují, že popírání, eufemismy a mlčení oslabují Ukrajinu doma i navenek a nahrávají ruské propagandě. Otevřená diskuse, historický výzkum, institucionální transparentnost a jasné oddělení obrany státu od extremistických tradic jsou nezbytné pro usmíření, evropskou integraci a dlouhodobou legitimitu.
Přední západní hlasy k Ukrajině správně hájí morální jasnost ukrajinské věci, ale téměř žádný z nich se nezabývá nejkontroverznějšími historickými a symbolickými otázkami z minulosti této země. Je třeba se vážně zamyslet alespoň nad čtyřmi záležitostmi. Studie paměti nám připomínají, že mlčení málokdy stabilizuje identitu; to dokáže řízený pluralismus.[1]
První otázkou jsou masakry Poláků ukrajinskými nacionalisty ve Volyni a východní Haliči v letech 1943 až 1945. Tyto zvěrstva si vyžádaly asi sto tisíc obětí a zůstávají hlubokou propastí mezi Ukrajinou a Polskem, nejvýznamnějším evropským podporovatelem Kyjeva. Polsko bylo pod německou okupací a ukrajinští nacionalisté se snažili vyhladit polské menšiny v oblastech s ukrajinskou většinou, které byly v roce 1939 součástí Polska. Polská vláda dnes oficiálně považuje tuto smrtící kampaň, která dosáhla svého vrcholu v červenci a srpnu 1943, za genocidu – systematické použití násilí k „etnické čistce“ Poláků a dalších menšin z oblastí, které měly být součástí Ukrajiny osvobozené od Sovětského svazu a utrpení (včetně masového hladomoru v letech 1932–1933, známého jako Holodomor) způsobeného stalinským režimem.
Mnozí na Ukrajině označení genocida odmítají, události na Volyni a ve východní Haliči nazývají „tragédií“ a poukazují na vzájemné zabíjení Ukrajinců Poláky. Tato otázka i nadále vyvolává napětí mezi oběma zeměmi, a to i od roku 2022 a invaze Vladimira Putina na Ukrajinu. Polští nacionalisté a krajně pravicové skupiny se snaží podněcovat protiukrajinské nálady a často se odvolávají na tyto masakry. Tyto výzvy se neomezují pouze na okrajové skupiny polské politiky: V srpnu 2025 Władysław Kosiniak-Kamysz, ministr obrany a místopředseda vlády Donalda Tuska, který je zastáncem středové, proevropské politiky, prohlásil, že Ukrajina nikdy nevstoupí do EU, dokud Kyjev neuzná masakry jako genocidu a nepovolí exhumaci a uctění památky obětí (oblast, kde se většina vražd odehrála, je dnes součástí severozápadní Ukrajiny).[2]
Ukrajina by měla opustit popírání a eufemismy a otevřít tuto záležitost plně a trvale volné diskusi a pečlivému, nestrannému historickému výzkumu. Na konci roku 2024 se Kyjev a Varšava dohodly na úsilí o nalezení, exhumaci a řádném pohřbení obětí, ale je třeba udělat ještě více. Měla by být zřízena společná historická komise, umožněn přístup do archivů a zveřejňovány zprávy. Pouze tak lze odstranit historické mezery a zkreslení a oba národy najít společnou cestu k usmíření. Vážný proces by vybudoval důvěru mezi Kyjevem na jedné straně a Varšavou a Bruselem na straně druhé, čímž by se uzavřela mezera, kterou Moskva více než ochotně využívá.
Druhou záležitostí je Azovská brigáda. Tato jednotka, která byla v roce 2014 vytvořena soukromě jako Azovský prapor, začala jako dobrovolnická milice s kořeny v krajně pravicových a ultranacionalistických skupinách a s insigniemi, které připomínaly či představovaly neonacistické symboly. Vrhla se do obrany Ukrajiny v době, kdy pravidelné ozbrojené síly čelily obtížím. Svou bojovou zdatnost prokázala v boji proti proruským separatistům v Donbasu a při pomoci při zpětném dobytí strategického přístavu Mariupol v červnu 2014 (což se Azov pokusil zopakovat v dubnu a květnu 2022, ale bez úspěchu). V září 2014 byla jednotka povýšena na Azovský pluk a začleněna do ukrajinské Národní gardy, přičemž proběhlo prověřování s cílem zbavit jednotku neonacistů. To zlepšilo její image, i když výzkumy naznačují, že neonacisté v jednotce zůstali, byť v menším počtu.[3] Po léta americké zákony zakazovaly jednotce přijímat jakoukoli vojenskou pomoc od Washingtonu, ale nedávné prověřování umožnilo, aby pomoc začala proudit.
Azov zůstává citlivým tématem. Během našeho nedávného průzkumu veřejného mínění na Ukrajině nám bylo zakázáno se na něj v dotaznících ptát. Největšími beneficienty neochoty čelit tomuto tématu byli ruští propagandisté, kteří Ukrajinu nazývají „neonacistickým“ státem. Transparentní veřejný postoj k historii Azova, jeho současnému složení a oddělení od extremistické politiky by podkopal Putinovo tvrzení, že invazi provedl za účelem „denacifikace“ Ukrajiny, a uklidnil by partnery, zejména Polsko. Pravidlem pro Azovskou brigádu by mělo být začlenění bez beztrestnosti: všichni její vojáci musí projít prověrkou, musí se vyhýbat stranické politice a jednat v souladu s normami vojenského soudnictví; vláda by měla zveřejnit údaje o odpovědnosti, jakmile bude bezpečné je odtajnit.
Po celém světě a v různých obdobích představují ozbrojené jednotky s paramilitární identitou nebo původem vysoké riziko, pokud jde o porušování práv a erozi státní autority. Výzkumy naznačují, že s takovými nepravidelnými jednotkami nelze zacházet prostřednictvím ad hoc začlenění do národních ozbrojených sil, ale prostřednictvím profesionalizace. Nepravidelné jednotky podléhající zákonům a disciplíně a vybavené řádným výcvikem se mohou stát pilíři konsolidace; nepravidelné jednotky, které unikají dohledu, představují hrozbu, že se stanou hráči s právem veta.[4]
Třetí záležitost souvisí s kolaborací v období druhé světové války a jejím moderním symbolismem. Zvláštní pozornost si zaslouží glorifikace Stepana Bandery (1909–1959) z Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Bandera se spolu s dalšími nacionalistickými vůdci podílel jak na odporu proti sovětské nadvládě, tak na páchání zvěrstev na civilním obyvatelstvu, včetně masakrů na Volyni a ve východní Haliči. Průzkum veřejného mínění provedený v roce 2023 nadací Kucheriv Democratic Initiatives Foundation zjistil, že více než 50 procent Ukrajinců vnímá Banderu pozitivně – odborníci se domnívají, že jeho reputace od invaze v roce 2022 vzrostla.[5] Jeho narozeniny jsou 1. ledna a ukrajinští nacionalisté v tento den pořádají velké pochody na jeho počest. Chválili ho i vysocí ukrajinští představitelé: v roce 2010 prezident Viktor Juščenko udělil Banderovi medaili Hrdina Ukrajiny, nejvyšší vyznamenání, které může prezident udělit.
Na Nový rok 2023 zveřejnil oficiální twitterový účet ukrajinského parlamentu fotografii generála Zaluzhnyho, jak se usmívá před Banderovým portrétem, což vyvolalo hněv polských politiků.[6] Ukrajině také neprospívá, když jsou její vojáci fotografováni v uniformách s emblémy spojenými s Třetí říší a nacistickou SS, jako jsou Totenkopf (Smrtící hlava) a Schwarze Sonne (Černé slunce).[7] Ukrajina může jen získat, pokud jasně oddělí legitimní akty národní paměti od nekritického oslavování osobností nebo symbolů, které poškozují její image v zahraničí a napomáhají nepřátelské propagandě.[8]
Ukrajina se snaží získat důvěru svých spojenců a svou vlastní důvěryhodnost jako evropská demokracie. Klíčové pro tyto snahy bude to, jak se vypořádá s těmito znepokojivými historickými otázkami. Otevřené řešení obtížné historie bude signálem, že země je připravena čelit minulosti a jejím symbolům se stejnou morální vážností, jakou Ukrajina požaduje od Západu při pomoci Ukrajině čelit ruské agresi. Trvalý nedostatek seriózních veřejných studií o těchto otázkách – zejména od respektovaných západních historiků, kteří jinak formují debatu o Ukrajině – pouze odkládá nevyhnutelné zúčtování. Pokud Ukrajina a její spojenci nedefinují tuto historii podle svých vlastních podmínek, Moskva to za ně ráda udělá. Stejně důležité je, že viditelný pokrok v této oblasti posílí argumenty Ukrajiny pro členství v EU: proces přistoupení není pouze cvičením v harmonizaci zákonů, ale také zkouškou upřímnosti a ochoty dané země dodržovat příslušné standardy.
- Jeffrey K. Olick, The Politics of Regret: On Collective Memory and Historical Responsibility (New York: Routledge, 2007). See also Maurice Halbwachs, La mémoire collective (Paris: Presses Universitaires de France, 1950).
- Yuliia Taradiuk, “Ukraine Has No Chance of Joining EU Until Volyn Massacre Issue Is Resolved, Polish Minister Says,” Kyiv Independent, 26 August 2025, https://kyivindependent.com/ukraine-has-no-chance-to-join-european-union-if-not-recognize-volyn-tragedy-as-genocide-polish-deputy-prime-minister-wladyslaw-kosiniak-kamysz-says.
- Ivan Katchanovski and Max Abrahms, “Far-Right Political Violence in Ukraine: Assessment of the Donbas War and the Odesa Massacre,” Perspectives on Terrorism 18 (September 2024): 90–113.
- Zoltan Barany, The Soldier and the Changing State: Building Democratic Armies in Africa, Asia, Europe, and the Americas (Princeton: Princeton University Press, 2012).
- Ukrainian historian Yaroslav Hrytsak as quoted in Thomas d’Istria, “Stepan Bandera, the Ukrainian Anti-hero Glorified Following the Russian Invasion,” Le Monde (Paris), 12 January 2023, www.lemonde.fr/en/international/article/2023/01/12/stepan-bandera-the-ukrainian-anti-hero-glorified-following-the-russian-invasion_6011401_4.html.
- Ido Vock, “Ukraine’s Problematic Nationalist Heroes,” New Statesman, 5 January 2023, www.newstatesman.com/world/europe/ukraine/2023/01/ukraine-stepan-bandera-nationalist. Ukraine’s parliament took the tweet down, but it can be seen at https://x.com/ChrisLashHist/status/1609895261836378118.
- Thomas Gibbons-Neff, “Nazi Symbols on Ukraine’s Front Lines Highlight Thorny Issues of History,” New York Times, 7 June 2023, www.nytimes.com/2023/06/05/world/europe/nazi-symbols-ukraine.html.
- Even the well-known “Slava Ukraini!/Heroiam slava!” (Glory to Ukraine!/To the heroes, glory!) slogan has an unfortunate association with Bandera, whose group used it as its official greeting. Dmytro Julai and Marichka Naboka, “‘Glory to Ukraine!’—The History of the Slogan of the Struggle for Independence,” Radio Svoboda, 19 June 2017, www.radiosvoboda.org/a/28565063.html.
*Tento text získal podporu z Národního plánu obnovy v rámci projektu 1.4 CEDMO 1 – Z220312000000, Podpora na zvýšení dopadu, inovací a udržitelnosti CEDMO v ČR, který je financován z Nástrojů pro oživení a odolnost EU.
