Příběh jedné pandemie dvěma pohledy, americkým versus evropským

Prof. RNDr. Vanda Boštíková, Ph.D.

Prof. RNDr. Aleš Macela, DrSc.

Pandemie je epidemie infekčního, typicky virového, onemocnění, které se šíří v populaci napříč rozsáhlými oblastmi. Obvykle se jedná o onemocnění nové, vážného charakteru, které se mezi lidmi šíří snadno a rychle (1).

Mnoho biologických agens má epidemický nebo pandemický charakter (zmiňme například epidemii Eboly v roce 2013, španělskou chřipku v roce 1918, ruskou chřipku v roce 1889, pandemii COVID-19 (2019). Tyto jevy jsou podmíněny existencí a vývojem celé řady faktorů, jejichž působení a interakce nejsou dosud ani zdaleka pochopeny (1, 2).

Rozpoznání nástupu epidemického nebo pandemického šíření biologických agens je i v 21. století, se všemi jeho existujícími technologiemi a vědeckými poznatky, velkou výzvou, stejně jako úspěšné zvládnutí těchto situací. Důvodem je nepopiratelný fakt biologické rozmanitosti a jejích zákonitostí, které jsou pro nás velmi obtížně předvídatelné a prakticky nekontrolovatelné (1–4).

Postupně se ukazuje, že virus SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19 se chová z virologického hlediska v různých populacích různě. Svůj specifický nezpochybnitelný vliv mají i společenské faktory, obzvláště socioekonomické, jako je dostupnost a úroveň lékařské péče či kvalita programů veřejného zdraví (2–5).

Kombinace řady vlivů vedla ke změně klasifikace pandemie SARS-CoV-2 na syndemii (11–14). Syndemie vzniká při souběhu několika infekčních i neinfekčních onemocnění v lidském organismu, což následně nepříznivě ovlivňuje průběh infekčního onemocnění, v tomto případě COVID-19.

Komplikujícími faktory mohou být přidružené běžné infekce, ale i stres, obezita, cukrovka nebo vysoký krevní tlak. Z tohoto důvodu vyžadovala celosvětová situace vyvolaná rozšířením nového koronaviru SARS-CoV-2 jak podrobné studium, tak inovativní přístupy ke zvládnutí dané situace, a to s důrazem na oblast řízení krizí (11–14).

V současné době již máme k dispozici celou řadu nově publikovaných studií a analýz, které se zabývají mimo jiné tím, jak Spojené státy a země Evropské unie zvládly pandemické šíření onemocnění COVID-19. Tyto studie poukazují jak na odlišná řešení jednotlivých situací v průběhu pandemie, tak na styčné body, kde se přístupy a řešení potkávají, a to, čím mohou obě strany na základě svých zkušeností přispět ke zvládání krizových situací vyvolaných epidemicky se šířícími onemocněními (7).

Pandemie zachvátila před necelými třemi lety doslova všechny obydlené kontinenty světa. Začala v Číně na konci roku 2019, aby se velmi rychle během prvních měsíců roku následujícího rozšířila do více než 180 států světa. Onemocnění COVID-19 bylo důvodem či jedním z důvodů úmrtí ve více než 7 milionech případů. Postupem doby bylo celosvětově infikováno a to i opakovaně více než 675 milionů osob (2, 11, 12).

Evropa a Spojené státy se z pandemie stále ještě vzpamatovávají. Je více než patrné, že k danému problému přistupovaly odlišně. Je to dáno jak historií a vývojem jednotlivých národů, tak odlišným žebříčkem hodnot, jinak řazenými prioritami, stejně jako jiným pojetím a řízením programů veřejného zdraví.

Americká federální vláda nenařídila jednotlivým státům své unie žádná omezení direktivně. Oblast veřejného zdraví je ve Spojených státech ústavně dělena mezi jurisdikce jednotlivých států a federální úroveň. Vláda Spojených států řídila pandemii z federální pozice Surgeon General prostřednictvím J. Adamse, posléze S. Orsegy, Viveka Murthyho. Dnes je prozatím pozice Surgeon General neobsazena, avšak do úřadu je již zvolena Denise Hinton.

Surgeon General stojí v čele federální zdravotnické administrativy (United States Public Health Service Commissioned Corps) zodpovědné za veřejné zdraví obyvatelstva Spojených států. Do této funkce je jmenován prezidentem Spojených států, na období čtyř let.

Tento systém, včetně jeho představitelů, je tradičně ze strany americké populace vysoce respektován a řízení a rozhodování během pandemie tento respekt ještě zvýšily.  Příslušná nařízení, za která se tato administrativa veřejně zodpovídá, jsou vždy podložena primárně americkými studiemi a daty, která úřad dostává od federální vládou pověřené instituce Centers for Disease Control and Prevention (CDC).

Posláním Surgeon General a posláním jeho administrativy je nejen v průběhu pandemie chránit, podporovat a rozvíjet zdraví a bezpečnost Američanů. Je také povinen informovat veřejnost o vývoji a dostupnosti nových evaluovaných léčebných metod a procesů vztahujících se k aktuální situaci týkající se infekčních chorob. Využívat veškeré dostupné vládní, podnikatelské, komunitní zdroje k řešení důležitých otázek veřejného zdraví, zvyšovat povědomí o zdravotních hrozbách za účelem připravenosti a odolnosti obyvatelstva, zavádět celostátní opatření formou programů na podporu veřejného zdraví a prevenci nemocí a zavádět nové strategie pro rozvoj vědy v oblasti veřejného zdraví (6–8).

Evropská unie je ve zcela odlišném postavení, protože nezná funkci Surgeon General a neměla a nemá pravomoc ani nástroje požadovat po svých členských zemích v oblasti veřejného zdraví jakákoli omezení, úkony či změny pro jednotlivé členské státy. Evropa má sice k dispozici European Centre for Disease Prevention and Control (ECDC), ale tato instituce v průběhu pandemie zcela selhala a omezila se pouze na zpětná hodnocení situace, a ne na koncepční vize a doporučení pro členské státy Evropské unie. Nicméně viry neznají a nerespektují v rámci svého šíření žádné lidmi vytvořené hranice ani politické systémy (9, 10).

Je nepopiratelným faktem, že některé země v rámci Evropské unie zvládaly pandemii lépe než jiné. Mnohé evropské vlády charakterizovaly pandemii SARS-CoV-2 jako největší evropskou výzvu od konce druhé světové války s potenciálně dalekosáhlými politickými, sociálními a hospodářskými důsledky, které přesahují dopad na oblast veřejného zdraví (10).

Mezi jednotlivými členskými zeměmi Evropské unie naopak panoval až překvapivý nedostatek důvěry a transparentnosti, zejména pokud jde o uzákonění obecně platných zdravotnických předpisů, jak je stanovila Světová zdravotnická organizace, která požadovala jejich zavedení a dodržování. Složitá politika negativně ovlivňující samotné chápání principů programu veřejného zdraví vedla v Evropské unii k zásadní nekoncepčnosti protiepidemických opatření.

Pandemie tak ve svých důsledcích důrazně poukázala na zranitelnost a křehkost jak politických, tak strukturálních systémů programu veřejného zdraví Evropské unie při mimořádných událostech. Jednoznačně se ukázalo, že je to právě omezený mandát Evropské unie v oblasti zdravotnictví, co zcela zásadně brání aktivnímu zavedení většiny účinných opatření při snaze o prevenci a potlačování ohnisek rychle se šířícího infekčního onemocnění.

Evropská unie a její ECDC nemají v oblasti zdravotnictví žádnou pravomoc vydávat závazná rozhodnutí, nemohou prosazovat žádné pokyny týkající se organizace či managementu v rámci zdravotnických systémů jednotlivých států Evropské unie (15–17).

Další odlišnost mezi Spojenými státy a Evropskou unií v přístupu k onemocnění COVID-19 je politický pohled na syndemii. V Evropě jsme zatím nebyli svědky politického rozdělení v přístupu k protiepidemickým opatřením jako ve Spojených státech. Republikáni ve Spojených státech méně často podporují omezení související se zvládáním pandemie, včetně toho, že se méně často nechávají očkovat.

V Evropě politické strany na pravici a pravém středu (s výjimkou krajní pravice) takovýto liberálnější přístup k opatřením nemají. Opatření zavedená například ve Velké Británii byla donedávna poměrně přísná. Totéž platí pro Německo, a přitom obě země vedou, či vedly středopravicové strany. Jedním z důvodů popisovaného jevu může být to, že Evropa nemá tak polarizující mediální prostředí (CNN, lokální TV, Fox News, MSNBC, Yahoo a Google News), jako je tomu ve Spojených státech (18, 19).

Podle analytiků se Spojené státy americké a země Evropské unie výrazně lišily i v přístupu k zavedení tzv. lockdownů. V porovnání se Spojenými státy zavedlo mnoho členských států Evropské unie výrazně rozsáhlejší lockdowny, které byly zpočátku účinné (markantní snížení počtu infikovaných, stejně jako počtu úmrtí, snížení počtu hospitalizací).

Do března 2020 téměř všechny evropské vlády zavedly národní omezení, včetně zavírání škol a zákazů velkých shromáždění – s výjimkou Švédska, které zpočátku zaujalo odlišný přístup na bázi důvěry vůči svým občanům. Švédská vláda očekávala dobrovolné zodpovědné praktikování udržování doporučení, jako je společenský odstup apod. Proto vláda zavedla jen velmi málo povinných omezení, nicméně mnoho odborníků na veřejné zdraví tuto strategii zpochybnilo (20–25).

Většina evropských vlád také zavedla kontroly na národních hranicích a některé z nich omezily i vnitřní cestování. Se zlepšením situace bylo zahájeno postupné znovuotevírání, ale většina evropských zemí nadále omezovala nedůležité mezinárodní (ať už soukromé, či pracovní) cesty svých občanů.

Následné vlny viru na podzim 2020 a v roce 2021, v souvislosti s nově cirkulujícími variantami viru, vyvolaly nová kola omezení společenského a obchodního styku v celé Evropě, ačkoli v některých zemích byla omezení méně přísná než během první vlny, a také epidemiologická situace se v jednotlivých státech začala lišit (23–25).

Celostátní lockdowny byly v Evropě jednoznačně mnohem přísnější než různé úrovně „příkazů zůstat doma“ vydávané jednotlivými státy americké unie. Razantní evropské lockdowny však nebyly dlouhodobě udržitelné a po jejich zrušení došlo k dalším pandemickým vlnám šíření SARS-CoV-2 (23–25).

I v dalších oblastech přístupu k pandemii COVID-19 jsou značné rozdíly mezi Evropou a Spojenými státy. Evropské národní byrokratické systémy jsou postavené na tradici sociálního zabezpečení pro zmírnění zdravotních a ekonomických dopadů krizových situací. Americký systém je založený na svobodném podnikání a odpovědnosti jednotlivce za své zdraví, které je jeho soukromou záležitostí.

Silnější záchranné sítě tradičního sociálního systému v Evropě ukázaly, že v porovnání se Spojenými státy výrazně méně lidí s příznaky COVID-19 pokračovalo v práci, protože byli finančně systémem saturováni. Je však třeba neopomenout americký „furlough“ – tedy pracovní volno, které si zaměstnanci při zdravotních potížích mohou vybrat bez ekonomické újmy. Tento systém byl ve Spojených státech v období pandemie aktivován řadou zaměstnavatelů, ale výše a doba podpory jsou výrazně odlišná od pomoci, na níž je zvyklá Evropa (22, 26).

Kritická odlišnost byla rovněž v rychlosti návrhů a přijímání proticovidových opatření. Je zcela zřejmé, že řešení takovýchto krizí vyžaduje rychlou odezvu v podobě návrhu a realizace nadnárodních opatření, které výše uvedený systém ve Spojených státech umí realizovat, a kterým se zatím Evropská unie nedokáže rovnat. Typickou ukázkou je ambiciózní americký očkovací program.

Evropská unie jako celek naprosto neflexibilně protahovala jednání s farmaceutickými giganty o dodávkách nově připravených vakcín (jednala jménem všech svých členských států). Ve chvíli, kdy již byly vakcíny k dispozici, musely členské země Evropské unie stále ještě čekat a jejich národní očkovací kampaně byly z amerického pohledu „nepřijatelně pomalé“. Očkováno bylo v prvních měsících dostupnosti vakcín pouze 10 % evropské populace, zatímco Spojené státy mezitím zavedly hladce, jednoduše fungující, vysoce efektivní očkovací program (26, 27).

Americké federální úřady umožnily společnosti Big Pharma zefektivnit testování a rychle vydaly předběžná povolení pro dvě vakcíny. Následně byl uveden do chodu program Trumpovy administrativy pro rychlou výrobu a distribuci vakcín v hodnotě 14 miliard dolarů, známý jako operace Warp Speed. Výsledkem bylo naočkování více než 30 % populace Spojených států coby jedné velké ekonomiky, která potřebovala zdravě „přežít“ pandemii.

Úspěšná realizace tohoto programu vedla k silné důvěře amerických občanů v obnovu společnosti po covidové pandemii. V současnosti je alespoň jednou dávkou očkováno 82 % Američanů, a plně očkováno 70 %. V době, kdy Spojené státy realizovaly svůj protiepidemický program, Evropa vymýšlela administrativní procesy, jak mapovat pandemii, dovážet, uvolňovat a rozdělovat dávky vakcín a jak umožnit registraci lidí k očkování.

Výsledkem bylo, že v té době proočkovanost obyvatel Evropské unie oproti proočkovanosti obyvatel Spojených států zaostávala a nebyla v Evropě rovnoměrná. Západoevropské země měly obecně o třetinu vyšší míru proočkovanosti svých obyvatel než země středoevropské a země Balkánu. Rovněž přístup k přeočkování očkovaných osob byl různý, teprve s rozšířením rychleji se šířící varianty SARS-CoV-2 – Omikron, většina evropských vlád uvedla v chod systém přeočkování (28, 29).

Evropští lídři se po celou dobu trvání pandemie potýkají s problémem vyváženosti opatření k omezení šíření viru a zvládnutím rostoucího „pandemického“ nárůstu únavy z pandemie.

Rychlost hospodářského oživení je sice v Evropské unii rychlejší, než se očekávalo, ale v jednotlivých členských státech se velmi výrazně liší. Vnitrostátní opatření ke zmírnění negativních dopadů pandemie v oblasti ekonomiky byla nastavena tak, že zahrnují úvěrové programy, systémy záruk pro podniky, dotace pro postižené a sociálně slabé či odklady placení daní a odklady splátek dluhů.

Realizovaná opatření směřovala tak spíše do oblasti ekonomiky než do oblasti zdravotnictví, i když Evropská unie deklarovala podporu výzkumu léčby onemocnění COVID-19, podporu vývoje nových diagnostických metod a očkovacích látek a léčiv. Výše uvedená opatření byla ve státech Evropské unie nejednotná, sice částečně účinná, ale byla i velice finančně nákladná, což bude pro Evropu znamenat vytvořit méně nákladný a více účinný program reakce na vznik pandemických krizí, pokud možno bez velké byrokratické zátěže (28–30).

V porovnání s tím již v lednu 2022 zahájil Bílý dům akci na zvýšení dostupnosti záchytu onemocnění COVID-19 velmi jednoduchým, ale o to více účinným opatřením. Federální vláda nakoupila rychlé antigenní testy a distribuuje je poštou svým občanům do míst jejich bydliště (každá domácnost má nárok na čtyři testy měsíčně zdarma). Vládním subjektům, zdravotnickým střediskům, klinikám a komunitním organizacím tyto testy poskytuje rovněž zdarma.

Navíc se americká federální vláda, ve snaze omezit ekonomické a sociální dopady pandemie během poslední federální administrativy zaměřovala na informační a finanční podporu testování, očkování a edukaci svého obyvatelstva. Tento otevřený přístup americké administrativy měl navíc jeden velice pozitivní efekt v tom, že snížilo šíření falešných či mylných informací, dezinformací, nepravd a hoaxů, a tím i riziko vzniku infodemie (20–30). Tento trend se však s nástupem administrativy prezidenta Donalda Trumpa zásadně proměnil.