Aktivista Jaroslav Popelka ve virálním videu tvrdí, že v roce 1968 na budovu Národního muzea stříleli Ukrajinci a o invazi samotné prý rozhodli ukrajinští členové politbyra. Nic z toho ale historické prameny nepotvrzují. Systém Sovětského svazu i jeho armády byl navíc centralizovaný a národnost, narozdíl od stranické příslušnosti, v něm nehrála významnou roli.
Facebookový příspěvek obsahuje video, ve kterém aktivista Jaroslav Popelka hovoří o srpnové okupaci roku 1968 a roli sovětských vojáků ukrajinské národnosti. Popisek u videa především strhává pozornost na Popelkova slova (video, 1:05–1:09) o střelbě na Národní muzeum: „Ukrajinci také stříleli do našich lidí a stříleli do Národního muzea.“
Video pochází z Popelkova rozhovoru pro iDNES z června 2023 (video, 0:49–2:33). Popelka rozhovor poskytl poté, co mu Obvodní soud pro Prahu 1 v červnu 2023 uložil čtyřměsíční podmínku se zkušební dobou na rok a půl za podněcování k trestnému činu. Podle státní zástupkyně Jaroslav Popelka po skončení demonstrace Česko proti bídě 11. března 2023 podněcoval dav k vtrhnutí do budovy Národního muzea a strhnutí ukrajinské vlajky.
Střelba na Národní muzeum
Popelka v rozhovoru pro iDNES říká (video, 1:05–1:09), že „Ukrajinci také stříleli do našich lidí a stříleli do Národního muzea.“ Střelba na fasádu Národního muzea se odehrála v ranních hodinách 21. srpna 1968. Při střelbě došlo ke zranění ženy stojící před budovou a poničení omítky, reliéfů, sochařské výzdoby i interiéru budovy. Ústav pro studium totalitních režimů uvádí, že sovětští vojáci zaútočili na Národní muzeum v domnění, že se jedná o budovu Československého rozhlasu. Jiní historici ale tuto teorii odmítají (video, čas 1:07).
Očitý svědek Angel Nikolov, v roce 1968 bulharský student v Praze, uvedl, že seržant okupačních vojsk odstartoval střelbu na budovu Národního muzea a „většina Rusů začala po jeho vzoru dávkami ostřelovat čelo muzea.“ O střelbě Rusů na muzeum se zmiňuje i historik architektury Zděnek Lukeš.
Důležité je však poznamenat, že ověřit národnost všech vojáků, kteří byli 21. srpna 1968 na Václavském náměstí a stříleli na budovu Národního muzea není možné. Většina zdrojů hovoří buď o sovětské armádě, vojsku Varšavské smlouvy nebo právě o útoku ruských vojáků.
Náročnost oddělení všech národností, které byly součástí Sovětského svazu, vyplývá z tehdejšího rozložení významu jednotlivých sovětských republik: ruština a ruská kultura v Sovětském svazu (SSSR) dominovala, Moskva bylo hlavní město a současná Ruská federace je přímým nástupnickým státem SSSR. Z tohoto důvodu nelze vyloučit, že pamětníci i někteří historici mohou používat pro okupační vojáky označení „sovětští“ a „ruští“ zaměnitelně.
Z veřejně dostupných zdrojů se nám nicméně nepodařilo zjistit, že by někdo z pamětníků či historiků zmiňoval v souvislosti se střelbou na Národní muzeum účast ukrajinských vojáků.
Národnostní složení invazních vojsk
Jaroslav Popelka ve facebookovém příspěvku také tvrdí (video, 0:04–0:21), že v roce 1968 do Československa přijeli Ukrajinci a zástupci asijských sovětských států: „My jsme jim říkali Rusáci. A když jsme je oslovili, tak nám odpověděli: ‚já ne ruskyj, já ukrajinskyj.‘“ Popelka tím naráží na národnostní složení sovětské okupační armády, které tvořilo většinu invazivních vojsk Varšavské smlouvy.
Invaze do Československa v roce 1968 se dohromady účastnilo více než 145 tisíc (str. 29) vojáků. Vedle sovětské armády, v první fázi srpnové invaze československou hranici překročilo necelých 13 tisíc polských vojáků (.pdf, str. 156–157), neznámý počet z celkových 17 tisíc maďarských vojáků (.pdf, str. 154–155), 2 168 Bulharů a ne více než několik set východních Němců (.pdf, str. 155). V součtu se jedná o cca 15–33 tisíc vojáků.
Zbylých nejméně 112 tisíc vojáků při počáteční invazi pocházelo ze Sovětského svazu. Přesné zastoupení ukrajinských vojáků, nebo vojáků jiných národností, v armádě SSSR nelze ve veřejně dostupných zdrojích dohledat. S jistotou lze říci jen to, že se vojáci pocházející z tehdejší Ukrajinské socialistické republiky (tj. svazové republiky Sovětského svazu) invaze do Československa skutečně účastnili.
Historik Prokop Tomek vysvětluje, že „sovětská armáda fungovala na internacionálním principu a divize byly složené z vojáků z různých zemí.“ Tomek dále uvádí, že ačkoliv byly některé jednotky trvale usazené na území Ukrajiny, neznamenalo to, že součástí jednotky byli pouze vojáci ukrajinské národnosti.
Připomeňme také, že např. v roce 1970 představovali Ukrajinci zhruba 17 % obyvatel SSSR. Etničtí Rusové pak tvořili přes 53 % obyvatel SSSR. Ukrajinci tak byli druhou nejpočetnější etnickou skupinou v tehdejším SSSR. I v nejvyšším velení invazních vojsk (.pdf, str. 157) tak například stáli lidé původem z území Ukrajiny (Ivan G. Pavlovskij), ale i z území Ruska (Nikolaj V. Ogarkov či Alexandr M. Jamščikov) či Běloruska (Ivan I. Jakubovskij).
Popelkovo prohlášení o složení sovětské armády tedy není možné spolehlivě ověřit. Vojáci ukrajinské národnosti se bezesporu invaze do Československa účastnili, nic ale nenasvědčuje tomu, že by jejich zastoupení v sovětské invazní armádě bylo dominantní. Především je však s ohledem na strukturu fungování armády SSSR zavádějící argumentovat národností jednotlivých vojáků. Příspěvek, který nesprávně interpretoval data o původu vojáků invazních armád, jsme již dříve ověřovali zde.
Rozhodnutí o invazi
Popelka ve videu dále tvrdí (video, 0:29–0:35), že „z dvanácti členů politbyra bylo sedm Ukrajinců a jenom jeden zástupce Ruska.“ Následně uvádí (video, 0:40–0:59), že kromě Lotyše, který se hlasování zdržel, jediný, kdo hlasoval proti invazi do Československa v roce 1968, byl Rus: „Takže za invazi v osmašedesátém jsou zodpovědní Ukrajinci. Provedli to jejich vojáci, spolu s Asiaty,“ (video, 0:59–1:05).
Tzv. Politické byro Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, obecně nazývané jen politbyro, bylo vrcholným orgánem sovětské komunistické strany a díky její vedoucí roli ve státě také nejvyšším výkonným orgánem SSSR. Podle webu mapujícího obsazení vedoucích pozic v Sovětském svazu a Rusku mělo v roce 1968 politbyro 11 členů.
Hlavní slovo při klíčovém jednání politbyra 17. srpna 1968 měl Leonid Brežněv, který se skutečně narodil na Ukrajině, ovšem jak upozorňuje historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů: „On sám mluvil rusky, do dneška se životopisci ani neshodnou, jak on sám vnímal svou národnost.“ Vedle Brežněva bylo dalšími členy politbyra 5 rodilých Rusů (Gennadij Voronov, Andrej Kirilenko, Alexej Kosygin, Michail Suslov a Alexandr Šeljepin), 1 Bělorus (Kirill Mazurov), 1 Lotyš (Arvid Pelše) a 3 Ukrajinci (Nikolaj Podgornyj, Dmitrij Poljanskij a Petr Šelest).
Co se týče samotného jednání a hlasování politbyra v srpnu 1968, nepodařilo se nám ve veřejně dostupných zdrojích dohledat, jaký byl poměr členů politbyra, kteří invazi podporovali a kteří byli proti. Politbyro totiž obvykle rozhodovalo jednohlasně, případné neshody se řešily dalším jednáním za účelem dosažení kompromisu. Jak dále upozornil Petr Blažek, „princip řízení komunistického systému byl centralizován, bylo to podobné jako v armádě a nešlo o to, kdo byl jaké národnosti, jednalo se o systém, který byl založen na komunistické nomenklatuře.“Rozhodnutí o invazi podle něj bylo kolektivní. Postoje jednotlivých členů politbyra tak ve veřejných zdrojích nejsou dohledatelné.
Situaci v sovětském politbyru vysvětluje i historik Oldřich Tůma, který označuje jako „naprostý nesmysl“ posuzovat kroky tehdejších sovětských funkcionářů podle místa jejich narození nebo národnosti. Mimo jiné Tůma uvádí, že „komunističtí funkcionáři měli tehdy především sovětskou identitu, i když ruský jazyk a kultura fungovaly jako jistá páteř.“
Ani pro tuto část Popelkova vyjádření o průběhu jednání a hlasování Politbyra jsme tedy nenašli faktický základ. Každopádně je očividné, že reálné složení Politbyra se liší od toho, které uvádí Popelka. Ačkoliv se nám nezdařilo dohledat informace o průběhu hlasování, je zřejmé, že přičítat velkou váhu národnostnímu rozložení je v případě nomenklaturních komunistů zavádějící. Příspěvkem, který podobně jako Jaroslav Popelka fakticky nesprávně popisoval složení sovětského politbyra před invazí v roce 1968, jsme již dříve zabývali zde.
Závěr
Aktivista Jaroslav Popelka tedy ve sdíleném videu uvedl hned několik tvrzení, která neodpovídají historickým pramenům. Ačkoli se vojáci ukrajinské národnosti účastnili sovětské invaze do Československa, neexistují žádné doklady o tom, že by to byli právě Ukrajinci, kteří 21. srpna 1968 stříleli na fasádu Národního muzea. Podložené není ani tvrzení, že sovětská okupační vojska byla složena především z Ukrajinců a zástupců asijských republik Sovětského svazu.
Výrok Jaroslava Popelky o tom, že v sovětském politbyru, které rozhodlo o invazi do Československa, tvořili většinu Ukrajinci, je zjevně nepravdivé. Kromě Leonida Brežněva se na Ukrajině narodili jen tři z celkových 11 členů. Nejvíce bylo v tehdejším politbyru rodilých Rusů.
Všechny ověřované výroky navíc spojuje zavádějící argumentace národností jednotlivých aktérů. Jak u sovětských vojáků, tak u politického vedení platí, že v sovětském systému nehrála národnost významnou roli. Armádní divize byly složené ze zástupců všech republik Sovětského svazu a členové politbyra byli především představiteli sovětské komunistické strany, nikoliv jednotlivých svazových republik.
