Vládní poslanci v prvním čtení podpořili zavedení korespondenční volby pro Čechy žijící v zahraničí, projednávání se ale neobešlo bez opozičních obstrukcí. Předsedkyně Sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová údajné výhody korespondenčního hlasování vysvětlovala v Interview ČT24, na její faktické argumenty jsme se zaměřili v naší nové analýze.
Markéta Pekarová Adamová: „Na Slovensku to (zavedení korespondenční volby pro lidi v zahraničí, pozn. Demagog.cz) také nezvýšilo tu volební účast nějak radikálně.“
PRAVDA
První volby do slovenské Národní rady, v nichž mohli slovenští občané volit ze zahraničí, se uskutečnily v roce 2006. Hlasy ze zahraničí v nich představovaly pouze 0,14 % z celkového počtu. V posledních volbách v roce 2023 volila ze zahraničí pouze necelá 2 % Slováků.
Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.
Volební účast na Slovensku
Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.
Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.
Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.
Závěr
Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.
Markéta Pekarová Adamová: „Je to věc (korespondenční volba ze zahraničí, pozn. Demagog.cz), kterou umožňuje svým občanům (…) drtivá většina demokratických zemí Evropy, Evropské unie. My už jsme jedni z posledních, kteří tak nečiní.“
NEPRAVDA
Korespondenční hlasování ze zahraničí (v parlamentních či prezidentských volbách) umožňuje zhruba 60 % evropských států, ve zbývajících 40 % zemí tato možnost zavedena stále není. V případě EU tento způsob hlasování neumožňuje kromě ČR dalších 8 států, tedy cca 30 % států EU.
Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.
Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.
Korespondenční volba v Evropě a v EU
V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.
Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.
Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).
Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).
Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.
Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.
Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).
Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.
Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.
Závěrečné hodnocení
Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.
V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.
Markéta Pekarová Adamová: „Musí cestovat (Češi, kteří chtějí volit v zahraničí, pozn. Demagog.cz) někdy i tisíce kilometrů.“
PRAVDA
V některých zemích se skutečně může stát, že český občan k nejbližšímu zastupitelskému úřadu musí cestovat více než tisíc kilometrů, aby mohl odvolit. Jde např. o USA, Austrálii, Indii nebo Čínu.
Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.
USA
Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.
Austrálie
S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.
Asie
Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.
České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.
Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.
Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.
Závěr
Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.
