Na Facebooku se šíří článek, podle kterého Ústavní soud Slovenské republiky zrušil svým rozhodnutím roušky, karantény, covid pasy i režim vstupu do provozoven služeb. Článek však nález soudu interpretuje nesprávně – ústavní soud zrušil pouze některá ustanovení zákona týkající se nařizování karantény mimo domov, všechna ostatní opatření i pravomoci orgánů veřejného zdraví zůstávají v platnosti.
Podle článku, který na Facebooku sdílí slovenští i čeští uživatelé, slovenský ústavní soud v prosinci minulého roku údajně zrušil povinnost nošení roušek a respirátorů, režim OP/OTP, covid pasy a karanténu.
Podívejme se tedy na nález slovenského ústavního soudu a jeho důsledky pro protiepidemická opatření na Slovensku.
Ústavní soud svým nálezem (.pdf) z 8. prosince 2021 částečně vyhověl podnětu veřejné ochránkyně práv Márie Patakyové, která se na soud obrátila (.pdf) v únoru 2021 v souvislosti údajným porušováním základních práv a svobod během pandemie. Za problematické považovala zbavování lidí osobní svobody formou karantény nebo izolace a nedostatečnou právní a soudní ochranu před zásahy do základních práv a svobod (str. 1).
Izolace, karanténa
Na úvod zmiňme, že karanténa i izolace jsou nástroje, jejichž cílem je zamezit šíření nakažlivé nemoci. Zatímco karanténa slouží k oddělení osob, u nichž existuje pouze podezření na nákazu, do izolace míří ti, u kterých byla nákaza s jistotou prokázána.
Ústavní soud Slovenské republiky svým nálezem zrušil (.pdf, str. 2) několik ustanovení slovenského zákona o ochraně veřejného zdraví, které upravovaly pravomoci Ministerstva zdravotnictví a Úřadu veřejného zdravotnictví v oblasti nařizování karantény a izolace (§ 4 odst. 1 písm. g), část § 12, odst. 2 písm. f), některé části § 48 odst. 4 a část § 51 odst. 1 písm. d)).
Ústavní soud tedy rozhodl, že ustanovení zákona zmocňující orgány ochrany veřejného zdraví v krizové situaci nařizovat „další opatření” nad rámec těch zákonem výslovně uvedených, je pro svou obecnost neústavní. „Šírka formulácie oboch napadnutých ustanovení („ďalšie opatrenia“) neposkytuje potrebné záruky ochrany jednotlivca pred svojvoľnými zásahmi do základných práv a slobôd, čím určovanie medzí základných práv a slobôd vyhradené zákonodarnej moci neprípustne prenecháva podzákonnej normotvorbe,” uvedl (.pdf, str. 44) ústavní soud.
Pokud jde o izolaci v domácím prostředí, podle ústavního soudu se nejedná o zásah do základních svobod a svobod, nicméně izolace v jiném než domácím prostředím (například ve zdravotnickém zařízení) již zásahem je (.pdf, str. 45).
V případě takzvané „státní karantény” (karantény ve speciálním zařízení) soud uvedl (.pdf, str.45), že i některá další ustanovení zákona jsou v rozporu s ústavou, jelikož „právny poriadok pre prípad karantény ako pozbavenia osobnej slobody nedostatočne určuje zákonné medze uvedeného základného práva a neposkytuje náležité procesné záruky.” Opět se to však týká pouze karantény mimo domácí prostředí a ústavní soud nezrušil možnost nařizovat domácí karanténu. Národní rada Slovenské republiky navíc v polovině prosince přijala novelu zákona, která definici izolace a karantény v zákoně zpřesnila.
Ústavní soud tedy zrušil některá ustanovení zákona, na jejichž základě mohly být nařizovány izolace a karantény mimo domov, netýká se to ale izolace a karantény jako takových – tyto instituty jsou i nadále platné.
Další opatření
V článku se objevuje také citace z nálezu ústavního soudu, který uvedl: „Zákon nemôže splnomocniť orgán výkonnej moci na vydanie predpisu nižšej právnej sily, ktorý by určoval medze základných práv a slobôd. Ústava zveruje právo určiť medze základných práv a slobôd (z dôvodu zachovania povahy ústavnosti týchto práv a slobôd) len zákonodarnému zboru.”
Autor článku se zde dopouští neprávné interpretace, ze které pak dovozuje, že ústavní soud zrušil i další protiepidenická opatření (roušky, covid pasy, atd.), o kterých se ale soud v nálezu vůbec nezmiňuje. Autor k citované pasáži z nálezu soudu uvádí: „Inými slovami, horeuvedený výrok hovorí, že Vláda, Ministerstvo zdravotníctva a Úrad verejného zdravotníctva Slovenskej republiky nemajú právo uzneseniami vlády a vyhláškami ÚVZ obmedzovať základné práva a slobody. To môže len Národná rada SR zákonom.”
To však z nálezu ústavního soudu nevyplývá. Soud pouze poukazuje na to, že podzákonný právní předpis nemůže sám určovat meze základních práv a svobod mimo rozsah stanovený zákonem. Podzákonný předpis je tedy limitován zákonem a omezení práv musejí vycházet právě ze zákona. Podzákonný předpis, jako je usnesení vlády či vyhláška, pak pouze provádí zákonem povolené omezení základního práva či svobody.
K tomu se ostatně ústavní soud ve svém nálezu také vyjadřuje (.pdf, str. 23), když zdůvodňuje, proč je konkrétní ustanovení zákona zmocňující orgán k vydání omezujícího podzákonného předpisu (tzv. delegační ustanovení) v rozporu s ústavou: „Zákonodarca ako delegujúci orgán musí v delegačnom ustanovení vyjadriť exaktnejšie, a to tak, aby jeho predstava o tom, aké kompetencie (…) na orgán výkonnej moci deleguje, bola v delegačnej norme presne vyjadrená. K čím závažnejším obmedzeniam a zásahom do základných práv môže viesť využitie splnomocňovacieho ustanovenia, tým presnejšie v ňom musia byť určené mantinely, v ktorých sa splnomocnený orgán verejnej moci môže pohybovať.“ Ústavní soud tak přímo předpokládá, že orgán výkonné moci bude vydávat podzákonné právní předpisy zasahující do základních práv a svobod, jen poukazuje na to, že takovému orgánu musí být zákonem stanoveny určité mantinely.
Ústavní soud tedy povinnost nošení roušek či omezení ve službách nezrušil, ani se k němu nevyjadřoval. Ostatně tato opatření vyplývají (viz vyhlášku o povinném nošení roušek, vyhlášku omezující vstup do provozoven služeb či na hromadné akce) z jiných ustanovení slovenského zákona o ochraně veřejného zdraví, než těch, které soud zrušil. Proti těmto tvrzením se na svém webu ohradil také slovenský Úřad veřejného zdravotnictví, tamní Ministerstvo zdravotnictví, policie i veřejná ochránkyně práv, která podnět k ústavnímu soudu podala.
