Předseda Svobodných a člen poslaneckého klubu SPD Libor Vondráček v rozhovoru pro Radiožurnál mluvil především povolební situaci a o emisních povolenkách a komentoval návrh na změnu systému ETS 2. Nepravdivé a zavádějící výroky rozebírá následující analýza.
Libor Vondráček (Svobodní): „Tomáš PANCÍŘ: „Vy opravdu vidíte v tuto chvíli nějakou právní možnost, jak by Česko mohlo v rámci Unie schválené zavedení povolenek ETS 2 ignorovat, aniž by se vystavovalo postihu?“ Libor VONDRÁČEK: „Podobně jako jsme nepřijali byť jednoho jediného migranta podle kvót schválených v roce 2015 a nedostali jsme od Evropské unie pokutu.“
ZAVÁDĚJÍCÍ
Evropská komise úspěšně žalovala ČR za porušení povinných kvót. Rozsudek ale padl v době, kdy kvóty už nebyly účinné, a neuložil tedy Česku žádné nápravné opatření, bez kterého ani Komise nemohla dát ČR pokutu. Na rozdíl od kvót ale systém ETS 2 nemá omezenou dobu účinnosti.
Moderátor podotýká, že vznikající vládní koalice za jednu ze svých priorit označila zrušení systému emisních povolenek ETS 2, a ptá se Libora Vondráčka (Svobodní), zda vidí nějakou právní možnost, jak by Česko mohlo schválené zavedení systému ETS 2 ignorovat, aniž by se vystavovalo postihu. Vondráček situaci přirovnává k mechanismu kvót při přerozdělování žadatelů o azyl.
Přijímání migrantů podle kvót
Evropská unie zavedla v roce 2015 systém přerozdělování migrantů mezi členskými státy podle kvót v reakci na migrační vlnu z Afriky a Středního a Blízkého východu. Proti povinným kvótám měla výhrady řada zemí. Hlasování v Radě EU proběhlo v září 2015. Česko, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko hlasovaly proti (.pdf, str. 1). Podle platných unijních pravidel nicméně došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny. V červnu 2017 pak česká vláda rozhodla, že již podle kvót žádné azylanty přijímat nebude. Z přidělených 2 600 lidí jich přijala pouze 12.
Žaloba Evropské komise
Evropská komise následně proti Česku kvůli odmítání programu přerozdělování žadatelů o azyl podala žalobu u Soudního dvora EU. Stejný proces vedla také s Maďarskem a Polskem, které rovněž odmítly přijmout migranty podle kvót. Soudní dvůr EU žalobu řešil do dubna 2020.
Ve svém rozhodnutí posuzoval argumentaci tří zemí založenou na tom, že odmítnutím migrantů se snaží ochránit vlastní vnitřní bezpečnost a že přerozdělovací systém byl nefunkční (.pdf, str. 2). Argument o nefunkčnosti systému soud odmítl. Obavu o vnitřní bezpečnost sice připustil, ale konstatoval, že bezpečnostní opatření zakotvená přímo v systému byla dostatečná. Země totiž mohly vyhodnocovat riziko u jednotlivých osob (.pdf, str. 2).
Evropský soudní dvůr tak rozhodl, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti plynoucí z práva Evropské unie (.pdf, str. 1). Právní zástupci všech tří zemí se v té době nicméně shodovali na tom, že dotčeným státům žádné finanční tresty nehrozí, protože systém přerozdělování uprchlíků skončil v září 2017, a rozsudek tedy nemůže zajistit nápravu.
Soud však zdůraznil, že Evropská komise má přesto právo státy zpětně žalovat a žádat soud, aby rozhodl, zda k porušení pravidel došlo, nebo ne (.pdf, str. 2). Podle následného vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Jakuba Kulhánka ze září 2021 Komise řízení proti ČR k relokacím migrantů uzavřela, čímž potvrdila, že Česku finanční sankce nehrozí.
Uložení pokuty
Možnost uložit členským státům pokutu upravuje článek 260 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Ten říká, že stát je povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora EU. Pokud to neudělá, může Komise navrhnout uložení pokuty. O povinnosti zaplatit pokutu rozhodne Soudní dvůr EU, pokud shledá, že dotyčný stát nevyhověl jeho rozsudku.
Z rozhodnutí Soudního dvora EU ohledně odmítnutí migračních kvót nicméně pro Česko žádné konkrétní opatření nevyplývalo (.pdf), a to právě proto, že systém povinných kvót v době vynesení rozsudku již neplatil. ČR tedy nejednala v rozporu s rozsudkem a Evropská Komise neměla za co navrhnout pokutu. Rozhodujícím faktorem v tom, že se ČR vyhnula pokutě za odmítnutí kvót, byla tedy jejich dočasná platnost.
Povinnosti spojené se systémem povolenek ETS 2 však mají platit dlouhodobě. Evropská komise má podle nařízení povinnost průběžně sledovat vývoj obchodování s povolenkami a v případě potřeby navrhnout jeho přezkum. První zprávu o stavu systému má předložit do 1. ledna 2028 (.pdf, str. 154). Na rozdíl od systému přerozdělování migrantů nemá ETS 2 stanovené časové omezení své platnosti (.pdf, str. 195), a Česko by tak za jeho porušení pokutu dostat mohlo, i kdyby případné soudní řízení znovu trvalo několik let.
Emisní povolenky
Systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) vytvořený Evropskou unií má za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Je založen na principu, kdy společnosti nakupují povolenky, které musí získat na pokrytí svých emisí. Provozovatelé potřebují povolenku na každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry.
Systém obchodování s emisními povolenkami v EU funguje od roku 2005 (.pdf, str. 631, 634). V roce 2023 pak členské státy schválily revizi celého systému. Výsledkem bylo vytvoření nového systému ETS 2, který bude pokrývat emise z budov, silniční dopravy a malého průmyslu. Povinnost monitorovat své emise se však bude týkat dodavatelů paliv, nikoliv koncových uživatelů, jako jsou domácnosti či vlastníci automobilů.
Závěr
Česká republika přijala v rámci systému přerozdělování přijatého v roce 2015 pouze 12 uprchlíků a následně plnění kvót odmítla, stejně jako Polsko a Maďarsko. Trojice zemí byla následně za nedodržování unijní legislativy zažalována Evropskou komisí. Soudní dvůr žalobě Komise vyhověl a v roce 2020 potvrdil, že státy porušily povinnosti plynoucí z práva EU. Jelikož rozhodnutí padlo až po ukončení platnosti kvót, soud neuložil státům žádná nápravná opatření. Podmínkou udělení pokuty ze strany Evropské Komise je přitom právě porušení rozsudku, resp. uložených nápravných opatření Soudního dvora EU. Uvedeným zemím tedy nakonec žádná pokuta nehrozila.
Česko, Polsko a Maďarsko se tedy riziku pokuty vyhnuly zejména díky tomu, že systém kvót fungoval jen krátkodobě. Systém obchodování s emisními povolenkami ETS 2 naproti tomu nemá omezenou dobu účinnosti a Česko by se jeho porušením vystavila riziku uložení pokuty, i kdyby případné soudní řízení trvalo řadu let. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako zavádějící.
Libor Vondráček (Svobodní): „Evropská unie v roce 2017 iniciovala jednání před Soudním dvorem Evropské unie, kde nás nařkla z porušení povinností (ohledně nepřijetí migrantů na základě schválených kvót, pozn. Demagog.cz). A v rámci té procedury na porušení povinností Soudní dvůr Evropské unie vydal v dubnu 2020 rozhodnutí, že skutečně jsme porušili povinnost, a Evropská unie měla možnost tady toto rozhodnutí, které bylo deklaratorní, přeměnit v to, že začne aplikovat sankce, že začne vypisovat pokuty. Neudělala to.“
NEPRAVDA
Soudní dvůr EU v dubnu 2020 skutečně rozhodl, že Česko porušilo povinnosti plynoucí z unijního práva. Systém kvót však v té době už nebyl účinný a soud Česku neuložil žádné nápravné opatření. Komise tak neměla v souladu s primárním právem možnost navrhnout uložení pokuty.
Poslanec Libor Vondráček (Svobodní) odpovídá na otázku, jak by podle něj Česko mohlo ignorovat zavedení systému ETS 2, který Svobodní odmítají, aniž by se vystavovalo postihu. Vondráček situaci přirovnává k zavedení mechanismu přerozdělování žadatelů o azyl v reakci na migrační vlnu z Afriky, Středního a Blízkého východu do Evropy, která eskalovala v roce 2015. Česko tehdy podle Vondráčka systém kvót odmítlo a nebylo za to nijak postihnuté.
Žaloba Evropské komise
Rada EU systém přerozdělování schválila v září 2015 s platností na následující dva roky (.pdf, str. 13). V červnu 2017 Česko oznámilo, že již podle kvót žádné migranty přijímat nebude. Z přidělených 2 600 žadatelů o azyl jich přitom přijalo pouze 12. Evropská komise nejprve Česko vyzvala k aktivní účasti na přerozdělování, v červnu pak proti němu zahájila řízení o porušení unijní legislativy. Stejný proces Komise vedla zároveň také s Polskem a Maďarskem. V prosinci 2017 Komise podala proti všem třem zemím žalobu u Soudního dvora EU.
Rozsudek soudního dvora
Soudní dvůr EU vynesl rozsudek 2. dubna 2020 (.pdf) a konstatoval, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti vyplývající z práva Evropské unie (str. 1). Ve svém rozhodnutí posuzoval argumentaci tří zemí založenou na tom, že odmítnutím migrantů se snaží ochránit vlastní vnitřní bezpečnost a že přerozdělovací systém byl nefunkční (str. 2). Argument o nefunkčnosti systému soud odmítl. Obavu o vnitřní bezpečnost sice připustil, ale konstatoval, že bezpečnostní opatření zakotvená přímo v systému byla dostatečná. Země totiž mohly vyhodnocovat riziko u jednotlivých osob (str. 2).
Uložení sankcí
Právní zástupci všech tří zemí se v té době nicméně shodovali na tom, že dotčeným státům žádné finanční tresty nehrozí, protože systém přerozdělování uprchlíků skončil v září 2017, a rozsudek tedy nemůže zajistit nápravu.
Možnost uložit členským státům pokutu upravuje článek 260 Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Ten říká, že stát je povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora EU. Pokud to neudělá, může Komise navrhnout uložení pokuty. O povinnosti zaplatit pokutu rozhodne Soudní dvůr EU, pokud shledá, že dotyčný stát nevyhověl jeho rozsudku.
Z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci porušení unijního práva Českem, Polskem a Maďarskem pro dotčené státy nicméně žádné konkrétní opatření nevyplývá (.pdf), a Komise tak neměla za co pokutu navrhnout. Soud pouze zdůraznil, že Evropská komise má právo státy žalovat a žádat soud, aby rozhodl, zda k porušení pravidel došlo, nebo ne, i po skončení platnosti daného opatření (.pdf, str. 2). Podle následného vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Jakuba Kulhánka ze září 2021 uzavřela Komise řízení proti ČR k relokacím migrantů, čímž potvrdila, že Česku finanční sankce nehrozí.
Shrnutí
Evropská komise podala v prosinci 2017 na Česko, Polsko a Maďarsko žalobu k Soudnímu dvoru EU za neplnění povinností v souvislosti s kvótami na přerozdělování migrantů. Soud žalobu uzavřel v dubnu 2020 a potvrdil, že trojice států nedodržela své povinnosti plynoucí z unijní legislativy.
Rozsudek však padl až po konci účinnosti systému migračních kvót a pro dotčené země z něj nevyplývalo žádné konkrétní opatření. Podle primárního práva může Komise navrhnout členským státům pokutu jen v případě, kdy nesplní opatření vyplývající z rozsudku Soudního dvora. EU tak neměla možnost přeměnit deklaratorní rozhodnutí soudu v sankce. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako nepravdivý.
Libor Vondráček (Svobodní): „Podnikatelé, když prodávají zboží z Norska k nám do České republiky, nemusí platit clo.“
ZAVÁDĚJÍCÍ
Díky EHP je většina norského zboží bezcelní, výrok ale opomíjí výjimky, mezi které patří některé zemědělské a rybářské produkty. Oproti obchodování uvnitř EU musí při dovozu z Norska vždy (i když se clo neplatí) probíhat celní řízení, které představuje administrativní zátěž.
Poslanec Libor Vondráček diskutuje o možnosti odmítnout zavedení systému emisních povolenek ETS II a varuje, že uvalení sankcí na více členských států za odmítnutí tohoto systému by mohlo vést k rozvratu EU. Některé země by totiž podle Vondráčka mohly zvažovat vystoupení z EU. Jako alternativu k členství v Unii zmiňuje členství v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA). Jako příklad fungující ekonomické spolupráce bez plného členství uvádí Norsko a konkrétně tvrdí, že podnikatelé při prodeji zboží z Norska do České republiky nemusí platit clo.
Obchodní vztah mezi Norskem a Českou republikou
Norsko není členským státem EU. Je ale členem Evropského sdružení volného obchodu a spolu s Islandem a Lichtenštejnskem uzavřelo se zeměmi EU dohodu o Evropském hospodářském prostoru (EHP). Dohoda o EHP (platná od roku 1994) zajišťuje zmíněným třem státům EFTA přístup na vnitřní trh EU a garantuje tzv. čtyři svobody – volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a to při zachování stejných pravidel jako v EU. Norsko se tedy zavázalo implementovat relevantní legislativu EU v oblasti jednotného trhu, i když nemá hlasovací práva v unijních orgánech.
Na základě dohody o EHP může Norsko v EU i v Česku obchodovat bez cel „s veškerými produkty pocházejícími z EHP s výjimkou některých ryb a zemědělských produktů“. Zboží přitom musí splňovat pravidla preferenčního původu – musí být přímo vyrobeno v zemích EHP nebo musí obsahovat dostatečný podíl surovin z EHP. Pokud by norský podnikatel pouze reexportoval zboží ze třetí země, clo by se uplatnilo.
Jak už jsme zmínili, dohoda o EHP se nevztahuje plně na zemědělské produkty a ryby. U těchto komodit existují dvoustranné dohody (.pdf) a celní kvóty. Některé produkty tak jsou bezcelní, jiné podléhají clu nebo omezeným celním kvótám, v jejichž případě se nižší clo vztahuje na předem stanovené množství dováženého zboží. Clu podléhají například margaríny, cukrem konzervované ovoce či ořechy, džemy, ovocná pyré, ocet, cigarety, denaturovaný líh nebo sladidla sorbitol a mannitol (.pdf, str. 9; .pdf, str. 1, 7–10, 14; .pdf, str. 141, 168, 199, 202, 210, 253).
Kromě toho dovoz z Norska není zcela bez administrativních povinností (.pdf, str. 57–59). Norsko je z pohledu českých zákonů „třetí zemí“, takže dovozci musí vždy podat celní prohlášení a také předložit zboží k celnímu řízení (a zaplatit DPH) při vstupu zboží do země. To znamená dodatečnou administrativní zátěž oproti obchodování uvnitř EU.
Závěr
Norsko je díky členství v Evropském hospodářském prostoru (EHP) partnerem EU s přístupem na vnitřní trh včetně volného pohybu zboží. Podnikatelé proto skutečně při dovozu většiny zboží z Norska do České republiky clo neplatí. Vondráček však tento fakt uvádí jako příklad bezproblémové ekonomické spolupráce mimo plné členství v EU, čímž vytváří dojem, že export zboží z Norska do EU je podobně snadný jako obchod uvnitř Unie. Bezcelní režim se ale nevztahuje na všechny komodity – některé zemědělské a rybářské produkty clu podléhají. Navíc dovozci musí splnit celní formality, což představuje administrativní zátěž oproti obchodu uvnitř EU. Výrok Libora Vondráčka proto hodnotíme jako zavádějící.
