Ukrajinští uprchlíci mají právní nárok na ochranu i po návštěvě své vlasti

Podle facebookových příspěvků není na základě mezinárodních konvencí možné, aby uprchlík navštívil zemi, ze které utekl. Údajně by tak ztratil nárok na status uprchlíka. Mezinárodní právo ovšem nic podobného explicitně neříká a jednotlivé případy bývají posuzovány individuálně.

Facebookový příspěvek tvrdí, že „podle mezinárodních konvencí, jestliže se uprchlík vrací domů, na dovolenou či jakkoli jinak dobrovolně, znamená to, dle mezinárodního práva, že je ta země bezpečná, takže ztrácí status uprchlíka.“

Daný text zjevně vznikl v reakci na zprávy o cestách ukrajinských uprchlíků na Ukrajinu, o kterých nedávno informovala některá média. Např. portál TN.cz pro jednu ze svých reportáží zvolil titulek „Ukrajinci zaplnili autobusová i vlaková nádraží. Do vlasti ale míří jen na dovolenou.“

Pro úplnost doplňme, že ne každou krátkodobou cestu Ukrajinců do jejich domoviny lze nazvat dovolenou v běžném slova smyslu. Britský dobrovolnický web UKrainian Refugee Help zmiňuje jako typickou motivaci snahu vyřešit si různé záležitosti, např. zařízení péče pro rodiče v seniorském věku či vyzvednutí věcí, návštěvy příbuzných, které dotyční neviděli po několik měsíců, smrt blízké osoby či záměr vyhodnotit bezpečnost a reálnost případného návratu na trvalejší dobu.

Status uprchlíka a mezinárodní právo

Základním dokumentem, který se přístupem k uprchlíkům v rámci mezinárodního práva zaobírá, je tzv. Ženevská úmluva, tedy Úmluva o právním postavení uprchlíků, a k ní přidružený Protokol, týkající se právního postavení uprchlíků, který působnost Úmluvy rozšiřuje. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který se zaměřuje na poskytování pomoci uprchlíkům, osobám bez státní příslušnosti či vnitřně vysídleným osobám, ji označuje za „jedinou mezinárodní dohodu, která pokrývá nejdůležitější aspekty ze života uprchlíků.“

Explicitní formulaci, že by jakýkoliv dobrovolný návrat uprchlíka do původní domoviny vždy automaticky znamenal, že lze danou zemi považovat za bezpečnou, zde nenajdeme. Podle článku 1 odstavce C tohoto dokumentu Úmluva pozbývá platnosti pro osobu, která:

1. „se dobrovolně znovu postavila pod ochranu země své státní příslušnosti“; nebo
2. dobrovolně znovu nabyla státní příslušnost, kterou předtím ztratila;
3. nabyla novou státní příslušnost a nachází se pod ochranou země své nové státní příslušnosti;
4. „dobrovolně se znovu usadila v zemi, kterou opustila, nebo do které se nevrátila z obav před pronásledováním“;
5. „nemůže dále odmítat ochranu země své státní příslušnosti, poněvadž okolnosti, pro které byla uznána uprchlíkem, tam přestaly existovat“;
6. pro osobu bez státní příslušnosti, pozbývá Úmluva platnost, jestliže „je uprchlík schopen vrátit se do země svého bývalého pobytu, poněvadž okolnosti, pro které byl uznán uprchlíkem, tam přestaly existovat“.

Nakolik může být návštěva země, odkud uprchlík utekl, „dobrovolným postavením se pod ochranu země své státní příslušnosti“ (viz bod 1), je pak otázkou, kterou v jednotlivých případech posuzují příslušné orgány či následně soudy. Kanadský soud v roce 2022 potvrdil rozhodnutí Oddělení ochrany uprchlíků (Refugee Protection Division) odebrat na základě tohoto bodu status uprchlíka Kolumbijci Luisi Caballerovi, který do Kolumbie cestoval opakovaně. Soud přihlížel jak k četnosti a délce návštěv, z nichž jedna trvala déle než půl roku, tak například i k tomu, že si dotyčný za jejich účelem vyřídil kolumbijský pas a že se na místě nepokoušel skrývat (přestože dle svých slov ze země odešel ze strachu z pronásledování povstaleckou skupinou FARC).

Návštěvy zemí, které z obavy před pronásledováním opustili, se uprchlíkům skutečně obecně nedoporučují, protože naznačují, že se situace v dané zemi zlepšila. Zároveň se ale uvádí, že se v těchto případech přihlíží i k okolnostem, za jakých k návštěvě došlo.

V Německu se podobné téma řešilo v roce 2016, když nedělník Welt am Sonntag v článku Uprchlíci jezdí na dovolenou tam, kde jsou údajně pronásledováni napsal, že část azylantů v Německu navštěvuje země, ze kterých oficiálně utekli. Spolkové ministerstvo vnitra tehdy uvedlo, že kvůli podobným cestám může podle evropských pravidel dojít k individuálnímu posouzení daných případů a případnému odebrání statusu uprchlíka. Mluvčí nicméně zároveň zmínil, že se to netýká případů, kdy dotyčný žadatel o azyl například cestuje za vážně nemocným příbuzným.

Ministerstvo vnitřní bezpečnosti Spojených států amerických pak uvádí, že uprchlík, který vycestuje do země, ze které uprchl, musí podat vysvětlení, jak je možné, že se mu bezpečně podařilo vrátit.

Ochrana ukrajinských uprchlíků

Ochrana ukrajinských uprchlíků je po právní stránce specifická – Evropská unie kvůli ruské agresi vůči Ukrajině 4. března 2022 aktivovala směrnici o dočasné ochraně. Došlo tak ke spuštění krizového mechanismu, který lze použít za výjimečných okolností v případě hromadného přílivu osob do EU a jehož cílem je v těchto situacích mj. zmírnit tlak na azylové systémy států Unie.

Právo na udělení dočasné ochrany automaticky získali všichni občané Ukrajiny, kteří zemi opustili po začátku ruské invaze 24. února 2022. Dočasná ochrana (.pdf, str. 1) poskytuje těmto lidem oprávnění k pobytu, přístup k bydlení i na trh práce a sociální a lékařskou pomoc.

Upřesněme, že se v tomto případě nejedná přímo o tzv. přiznání postavení uprchlíka, tedy rozdílnou formu ochrany, kterou mohou dané osoby získat, jestliže podají žádost o tzv. mezinárodní ochranu (.pdf, str. 5 z 18). V České republice pak mezinárodní ochrana nabývá dvou podob – azylu a doplňkové ochrany.

Podle informací uvedených na stránkách Evropské komise není krátkodobý návrat na Ukrajinu (např. kvůli vyzvednutí dokladů či návštěvě nebo záchraně rodinných příslušníků) důvodem ke ztrátě statusu dočasné ochrany. „Země EU by neměly považovat jakoukoli krátkou návštěvu Ukrajiny za rozhodnutí k dobrovolnému návratu před skončením dočasné ochrany. To znamená, že krátká cesta zpět na Ukrajinu by neměla vést ke zrušení povolení k pobytu a ke ztrátě práv spojených s daným statusem,“ uvádí k tomu Evropská komise.

Česká právní úprava se krátkodobým cestám osob pod dočasnou ochranou zpět do země, ze které utekly, nijak nevěnuje. Doplňme, že např. švýcarská obdoba dočasné ochrany umožňuje ukrajinským uprchlíkům vycestovat na Ukrajinu na dobu 15 dní za čtvrtletí. A přestože překročení tohoto limitu ke zrušení ochrany vyústit může, ani to nicméně není automatické. Dojde-li k delší návštěvě ze závažného důvodu, jako je smrt či nemoc v rodině, případně kvůli přípravě trvalého návratu na Ukrajinu, ochrana dotyčné osobě podle švýcarských pravidel odebrána nebude.

Závěr

Mezinárodní Ženevská úmluva vyjmenovává případy, kdy lidé ztrácejí možnost mít na jejím základě postavení uprchlíka, nezmiňuje však, že by návštěva domovské země automaticky znamenala odebrání tohoto statusu. Dobrovolné vycestování do státu, který uprchlík opustil, sice ke ztrátě uprchlického statusu vést může, situace ale bývají posuzovány individuálně.

Status uprchlíka, respektive mezinárodní ochrana, je navíc jiný typ ochrany, než které se běžně dostává ukrajinským uprchlíkům v EU – tou je tzv. dočasná ochrana. Evropská unie ukrajinským uprchlíkům krátkodobé vycestování zpět do vlasti umožňuje bez hrozby, že ochranu ztratí.